"... Temné, přetemné, záhadné až do samého konce. A pak že s šokujícími obraty v ději přišel až Shyamalan. ... " Faidra na ČSFD
Když byl Billy Wilder v roce 1958 nominován na Oscara za režii Svědka obžaloby, poznamenal, že "dát Oscara člověku, který režíruje divadelní hru, je jako dát první cenu za sochu stěhovákům, kteří přesunou Michelangelovu Pietu z Vatikánu na newyorskou světovou výstavu". Pravda je to tak napůl. Wilder byl dost chytrý, aby zápletku povídky Agathy Christie (z níž vznikla divadelní hra) nepřepisoval, a pokud do ní zasáhl, pak jen tím, že zesílil charakteristiky a motivace jednotlivých postav. Asi největší změnou byla postava starého právníka sira Wilfrida (kterou si film pro sebe prakticky "ukradl" Charles Laughton). Ten se z nudného vzoru ctností změnil ve svérázného paličáka, trousícího neuctivé poznámky a paralelně se soudní síní bojujícího i se svou ošeřovatelkou, slečnou Plimsollovou (hrála ji Laughtonova manželka), která se snaží uhlídat jeho podlomené zdraví a nezdravé návyky. Díky této "sadistické Mary Poppins" přijme těsně po posledním infarktu případ Leonarda Volea (poslední role Tyrona Powera) ne však proto, že by mu věřil, ale protože má doutníky a zapalovač. Muž obviněný z vraždy bohaté staré panny, která mu odkázala všechen najetek, má jediné alibi, svou německou manželku Christine (strhující Marlene Dietrichová jako Laughtonův rovnocenný protivník). A právě díky ní se případ odvine způsobem, jenž nikdo nečekal, dokonce ani starý mazák sir Wilfrid. Uvádět podrobnosti by nebylo vhodné, konečně i v době samotného natáčení rozdal Wilder hercům i studiu scénáře, v nichž posledních deset stran chybělo.
Co na Wilderově sebeironizujím výroku ovšem nesedí, je jeho schopnost učinit film z v podstatě nudného soudního dramatu, točícího se pouze kolem Volea a jeho soudního přelíčení. Soudní síň (dokonalá replika Old Bailey) je sice ve filmu přítomna, ale stejně podstatné jsou scény z právníkovy kanceláře, Wildfridovy souboje s ošetřovatelkou, ale i flashbacky do poválečného Berlína, kde Vole svou ženu potkal. Což Wilderovi zároveň umožnilo vtělit do filmu scénu, v níž Marlene Dietrichová nejen zpívá, ale poskytne divákovi pohled na své proslaveně krásné nohy.
Film získal šest oscarových nominací včetně nejlepšího filmu. Most přes řeku Kwai (The Bridge on the River Kwai) byl však úspěšnější. - Iva Hejlíčková (Letní filmová škola)
"... Ještě že se tenhle záznam se zakazovanou Danou Medřickou zachoval. Jinak by to nejlepší z divadelní produkce osmdesátých let zůstalo jen ve vzpomínkách, ať již blednoucích nebo nafukovaných. Hra je samozřejmě skvělá, ale bez Dany Medřické by byla sotva dobrá. ..." Aky na ČSFD
