"... Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným. ..." sportovec na ČSFD
Alžír, 7.října 1957. Francouzští vojáci donutí zajatce vyzradit adresu jednoho z posledních vůdců povstání Aliho Bodáka. Následuje retrospektiva. Bodák si s nejvěrnějšími připomíná klíčové okamžiky národně revolučního odboje, který trvá již tři léta. Nejprve zkouška: Ali dostane zbraň, kterou má zabít policistu, chybí mu však náboje... Po vyčištění vnitřních řad se odboj zaměří na přepadávání veřejných složek a krádeže zbraní, následují teroristické atentáty... Závěrečné záběry ukazují vítězství revoluce, která Alžír osvobodila 2. června 1962. Režisér Gillo Pontecorvo, původním povoláním novinář a aktivní účastník antifašistického odboje italské mládeže, se rozhodl Bitvu o Alžír natočit dokumentaristickou metodou. Po ročním studiu pramenů a zkoumání autentických míst alžírské revoluce realizoval "nezapomenutelný obraz", sugestivní výpověď, která má v řadě sekvencí sílu a věrohodnost autenticky snímaného materiálu. Ke zobrazení často naivní, primitivní metody osvobozeneckého boje v němž neexistuje objektivní etika dodává režisér: "Je to jako podzemní řeka, která se nakonec objeví na denním světle, je to neústupnost sdílená milióny lidí, kteří se domnívají, že všechny prostředky jsou dobré k dosažení svobody." Martin Jiroušek (oficiální text distributora)
"... hodně luxusní bondovka, Moore i přes svůj věk zvládá vše na jedničku a i když většina lidí, co tenhle film kritizuje má pravdu, i tak mě ta většina nezlomí. Indická bondovka s nadhledem ..." gocatgo na ČSFD
