"... Oblomov byl novelou od Ivana Gončarova, ale Michalkov a Tabakov ho učinili něčím větším, člověkem, dýchající, žijící bytostí. Jejich Oblomov zívá, kýchá, trpí, nudí se, usíná, miluje, děsí se, strádá, přemýšlí, nadává, hrozí se a přehlíží. Jejich Oblomov se mění – žije. Polovina prvního dílu je věnována nicnedělání, Oblomov se válí, sní, pije a přemýšlí. Je freudovsky závislý na snech o dětství, odmítá společnost, světlo, život a svojí zodpovědnost. Přijíždí jediný člověk, kterého miluje – Štolc. Štolc je úplně jiný – napůl Němec, napůl Rus – mladý, svěží, vzdělaný, zkušený, přátelský a to všechno přestože jeho dětství bylo bez lásky prušácky chladné. Nastává změna, jíž Oblomov se vzpouzí – vstup do společnosti - té, jež je plna pýchy, přetvářky a povrchnosti. Ale slečna Olga krásně zpívá. Štolc odjíždí. Druhý díl. Čtyřměsíční elipsa. Oblomov zhubl, je svěží na duchu i na těle. Pro Olgu i strom z rozmaru zničí. Ale miluje víc sebe, ji nebo ten pocit nejistot, trýznění sebe sama a jiných? A co když je opravdu všechno jen marnost a člověk vždycky bude stát za dveřmi nepovšimnut a zbytečný jako přítelíček Alexejev, u kterého si nikdo nezapamatuje ani jeho jméno, ale on je přitom hloupoučkým a hodňoučkým pozorovatelem života? Nebo je snad šťastnější ten, co studoval tři univerzity, v 60 vypadá na 40 a vlastní kolem 500 lidských duší? ..." Pacco na ČSFD
Film je natočený podle románu I.A.Gončarova a jeho hlavní hrdina se stal typem, který ho proslavil. Když se o někom řekne, že trpí "oblomovštinou" znamená to, že je to člověk neschopný činu. Oblomova ochromuje především jeho nerozhodnost, váhání a pochyby o smyslu nějakého konání. Tento typ lidí je věčný stejně jako jeho protiklad, činorodý Štolc. Michalkův film ukazuje Oblomova a jeho svět spíše v lehčím, humornějším světle s prvky melancholie. (kobejn)
Žádné komentáře:
Okomentovat