"... Woody Allen ma šokoval. Že ten cynik z najcynickejších dokázal s vážnou precíznosťou vystavať rodinnú ságu s detailným poukázaním na každú jednu postavu so svojimi vášňami, emóciami, túžbami? K tomu v jasnom bergmanovskom duchu? Neuveriteľné! Osudy postáv či len kontrastné charaktery ma tak ponorili do deja, že som vychutnávala rad za radom všetky scény - citlivú kameru s dlhými zábermi, ponuré interiéry či osobnostné náznaky. Nesúhlasím s tým, že to bolo chladné. Táto dráma vo svojej otvorenosti pri riešení vzťahov ma dojala podstatne viac než preemocionalizovaná a nereálna Cena za nežnosť. Nádherný zážitok a Woodyho by som - pokiaľ by nefilozofoval - nespoznala. Kto nemá rád Bergmana, nech sa tomuto vyhne. Najúprimnejšie vzdanie holdu švédskemu velikánovi. ..." Madison na ČSFDStárnoucí Arthur nečekaně oznámí své ženě Evě, že ji opouští. Je to rozhodnutí, o němž tajně uvažoval již delší dobu. Nechce prozradit, jaké k tomu má důvody. Již dávno ale necítí sílu, ba ani potřebu přizpůsobovat se jejím náladám či depresím, a také si ještě chce něco užít a najít téměř ztracený optimismus. Pro jeho manželku zůstává rozchod příliš velký šokem. Neumí se vyrovnat s realitou a stále myslí jen na možnost návratu k Arthurovi. Problémy s partnerskými vztahy ale mají i jejich tři dospělé dcery, úspěšná spisovatelka a básnířka Renata, přitažlivá herečka Flynn a netalentovaná, vnitřně nevyrovnaná Joey.
Psychologicky laděný příběh o rozpadu jedné rodiny, je způsobem ztvárnění zcela odlišný od většiny snímků Woodyho Allena. Ten přitom vzdává hold režijnímu mistrovství Ingmara Bergmana, mezi jehož obdivovatele léta patří (zejména nezapře inspiraci snímkem Šepoty a výkřiky). Promyšleně využívá dlouhé záběry, úseky děje jen minimálně podkresluje hudbou, velký prostor dává hereckému gestu, mimice a textu. Jak název předem prozrazuje, film vypovídá o uzavřených prostorech, v doslovném i obrazném slova smyslu. Proto řadu scén tvoří pohledy na hlavní hrdiny, stojící a bezmocně sledující okolo plynoucí svět, na který nemají sebemenší vliv. Pocity jejich neúspěchu, deprese, stejně jako myšlenky na smrt pomáhá navodit kamera Gordona Willise, jež se omezuje na odstíny černé, bílé a šedé. Kostýmy, stejně jako k filmu Spáč, připravil Joel Schumacher, který později více zaujal jako režisér například snímky Hráči se smrtí, Nebezpečný klient a Čas zabíjet. Vynikající herecký výkon podala Geraldine Pageová jako rozporuplná architektka Eva. (oficiální text distributora)
Psychologicky laděný příběh o rozpadu jedné rodiny, je způsobem ztvárnění zcela odlišný od většiny snímků Woodyho Allena. Ten přitom vzdává hold režijnímu mistrovství Ingmara Bergmana, mezi jehož obdivovatele léta patří (zejména nezapře inspiraci snímkem Šepoty a výkřiky). Promyšleně využívá dlouhé záběry, úseky děje jen minimálně podkresluje hudbou, velký prostor dává hereckému gestu, mimice a textu. Jak název předem prozrazuje, film vypovídá o uzavřených prostorech, v doslovném i obrazném slova smyslu. Proto řadu scén tvoří pohledy na hlavní hrdiny, stojící a bezmocně sledující okolo plynoucí svět, na který nemají sebemenší vliv. Pocity jejich neúspěchu, deprese, stejně jako myšlenky na smrt pomáhá navodit kamera Gordona Willise, jež se omezuje na odstíny černé, bílé a šedé. Kostýmy, stejně jako k filmu Spáč, připravil Joel Schumacher, který později více zaujal jako režisér například snímky Hráči se smrtí, Nebezpečný klient a Čas zabíjet. Vynikající herecký výkon podala Geraldine Pageová jako rozporuplná architektka Eva. (oficiální text distributora)
Žádné komentáře:
Okomentovat