"... O nějakém ději nelze vůbec hovořit. Pronesených slov můžeme napočítat tolik, kolik je na světě bílých tygrů nebo goril. Jde o ohromující, fascinující a impozantní oslavu tance, hudby, života, Španělska. Španělé ten tanec mají v krvi, jde to cítit z každého pohybu, gesta, mimiky. Potlesk pro Carlose Sauru, který opravdu umí. ..." claudel na ČSFDŠpanělské flamenco nemělo nikdy tak sugestivního a úspěšného propagátora, samozřejmě kromě špičkových interpretů a tanečníků jako je režisér Carlos Saura. Dramatické taneční trilogie z osmdesátých let – Krvavá svatba (1981), Carmen (1983) a Čarodějná láska (1986) se vždy staly filmovou událostí roku. Špičkoví tanečníci vášnivého tance, spojující v sobě taneční tradice španělské Andalusie, ovlivněné kulturou arabskou i židovskou, i tradice andaluských gitanos, oslnili celý svět.
Hudebně taneční styl flamenca zahrnuje širokou škálu tanců od vesnických Sevillanas, přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Rumbu a další. Hlavními disciplínami jsou tanec, zpěv, hra na kytaru a rytmický doprovod (tleskání, či hra na cajón).
Carlos Saura představil ve svých filmových příbězích flamenco jako jazyk, jímž lze vyjádřit dramata lidské duše natolik srozumitelně, že jeho filmy získaly nadšené vyznavače a obdivovatele na všech kontinentech. V místech, kde dosud nebylo známo flamenco ani jako pojem, začaly vznikat taneční skupiny, kluby přátel a vyznavačů tohoto vášnivého, intimního a mnohdy tragického a bolestného tance.
Saura, jenž se flamencu od Krvavé svatby vlastně nikdy nepřestal věnovat, se stal doslova spolutvůrcem flamencové kultury. Ve svých filmech (následovaly ještě Sevillanky 1991, Flamenco 1995, Tango 1998, Salomé 2002...) přidal k tradičním atributům tanečního představení tanci a hudbě, ještě téměř kongeniální výtvarnou složku, kterou sám vytvořil, tedy barvy, světlo a stín a prostorové řešení scény. Díky vynikající kameře (na filmech Sevillanky a Flamenco spolupracoval s legendárním italským kameramanem Vittoriem Storarem, na filmech Salomé a Iberia jej vystřídal José-Luis López-Linares, oceněný za nejlepší kameramanskou práci roku výroční cenou Goya za Iberii v roce 2006) se mu tak podařilo uchovat prchavé okamžiky mistrovství nejlepších španělských tanečníků, hudebníků a zpěváků v působivých výtvarně dramatických obrazech na filmovém plátně. Tanec, stejně jako divadlo mizí okamžikem, kdy umělec skončí figuru, dohraje roli. Je to umění okamžiku, dialogu mezi umělcem a jeho divákem. Carlos Saura uchovává fascinující umění flamenga i se špičkovými výkony španělských tanečních a hudebních mistrů a zároveň posunuje i filmový jazyk dál k suverenitě výtvarného obrazu.
Ve filmu Iberia, který natočil jako zatím poslední poctu kultuře rodné země, se inspiroval hudbou Isaaka Albénize. Jeho skladby jsou psané s přímým vztahem k jednotlivým regionům Španělska a jeho hudebním zvláštnostem. Volně na ně tančí unikátní soubor, v němž se sešel výkvět španělské flamenkové kultury současnosti. Například Sára Barasová, za choreografii a tanec, Antonio Canalese, José Antonip, Aida Gómezová a její Španělský národní balet, největší zpěváci současného flamenca Enrique Morente a Estrella Morenteová, kytaristé Manolo Sanlúcara, Gerard Núňez, klavírista Rose Tores Pardoová a Chana Domínguez a flamenco-jazzová hvězda Jorge Pardoa.
Iberia potěší nejen všechny příznivce hudby a tance, ale i ty, kdo mají vztah ke Španělsku a jeho barvité a dramatické kultuře. (oficiální text distributora)
Hudebně taneční styl flamenca zahrnuje širokou škálu tanců od vesnických Sevillanas, přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Rumbu a další. Hlavními disciplínami jsou tanec, zpěv, hra na kytaru a rytmický doprovod (tleskání, či hra na cajón).
Carlos Saura představil ve svých filmových příbězích flamenco jako jazyk, jímž lze vyjádřit dramata lidské duše natolik srozumitelně, že jeho filmy získaly nadšené vyznavače a obdivovatele na všech kontinentech. V místech, kde dosud nebylo známo flamenco ani jako pojem, začaly vznikat taneční skupiny, kluby přátel a vyznavačů tohoto vášnivého, intimního a mnohdy tragického a bolestného tance.
Saura, jenž se flamencu od Krvavé svatby vlastně nikdy nepřestal věnovat, se stal doslova spolutvůrcem flamencové kultury. Ve svých filmech (následovaly ještě Sevillanky 1991, Flamenco 1995, Tango 1998, Salomé 2002...) přidal k tradičním atributům tanečního představení tanci a hudbě, ještě téměř kongeniální výtvarnou složku, kterou sám vytvořil, tedy barvy, světlo a stín a prostorové řešení scény. Díky vynikající kameře (na filmech Sevillanky a Flamenco spolupracoval s legendárním italským kameramanem Vittoriem Storarem, na filmech Salomé a Iberia jej vystřídal José-Luis López-Linares, oceněný za nejlepší kameramanskou práci roku výroční cenou Goya za Iberii v roce 2006) se mu tak podařilo uchovat prchavé okamžiky mistrovství nejlepších španělských tanečníků, hudebníků a zpěváků v působivých výtvarně dramatických obrazech na filmovém plátně. Tanec, stejně jako divadlo mizí okamžikem, kdy umělec skončí figuru, dohraje roli. Je to umění okamžiku, dialogu mezi umělcem a jeho divákem. Carlos Saura uchovává fascinující umění flamenga i se špičkovými výkony španělských tanečních a hudebních mistrů a zároveň posunuje i filmový jazyk dál k suverenitě výtvarného obrazu.
Ve filmu Iberia, který natočil jako zatím poslední poctu kultuře rodné země, se inspiroval hudbou Isaaka Albénize. Jeho skladby jsou psané s přímým vztahem k jednotlivým regionům Španělska a jeho hudebním zvláštnostem. Volně na ně tančí unikátní soubor, v němž se sešel výkvět španělské flamenkové kultury současnosti. Například Sára Barasová, za choreografii a tanec, Antonio Canalese, José Antonip, Aida Gómezová a její Španělský národní balet, největší zpěváci současného flamenca Enrique Morente a Estrella Morenteová, kytaristé Manolo Sanlúcara, Gerard Núňez, klavírista Rose Tores Pardoová a Chana Domínguez a flamenco-jazzová hvězda Jorge Pardoa.
Iberia potěší nejen všechny příznivce hudby a tance, ale i ty, kdo mají vztah ke Španělsku a jeho barvité a dramatické kultuře. (oficiální text distributora)
Žádné komentáře:
Okomentovat